Tučňák císařský je nejvyšší a nejtěžší ze všech tučňáků. Je endemitem Antarktidy. Samec má stejné zbarvení peří jako samice, bývá však o něco vyšší a těžší. Obecně druh dosahuje výšky až 122 centimetrů a váhy mezi 22–45 kilogramy. Tučňák císařský je známý svými cestami, které dospělí jedinci každý rok uskutečňují kvůli páření a krmení mláďat. Protože tučňák císařský nestaví žádné hnízdo, které by mu sloužilo ke znovunalezení svého partnera nebo mláděte, musí spoléhat na zvukovou komunikaci. Používá složité směsice zvuků, které jsou pro rozpoznání rodičů, mláďat a partnerů zásadní. Tučňák císařský se rozmnožuje v nejstudenějším prostředí ze všech ptáků – teplota vzduchu může klesnout na -40 °C a vítr může dosáhnout rychlosti až 144 km/h. Teplota vody je -1,8 °C, což je mnohem méně než průměrná teplota tučňákova těla (39 °C). Ochrana peří - tučňáci si pravidelně pera zobákem a křídly promašťují olejem (žluklým sekretem), který se tvoří u zadních per, tedy kořene ocasu. Peří je pak tímto zcela vodotěsné (nenasákne a neprofoukne - zabrání pronikání vody a zachová se izolace, kterou zajišťuje vrstva vzduchu mezi kůží a peřím). V přírodě tučňák císařský žije většinou okolo 20 let.
Přiznejme si, že skákat z jednoho skalního útesu na druhý, není dobrodružství, na které by si trouflo každé zvíře. Taková horská koza s tím ale nemá sebemenší problém. Horské kozy nejsou pravé kozy, ale jsou to jejich blízcí příbuzní. Jsou známé tím, že prokazují šplhací schopnosti, které ostatní zvířata, včetně většiny lidí, nechávají daleko pod sebou. Jsou sice co se týče své váhy mohutné, ale taktéž hbité a dokáží skočit téměř 12 metrů na jeden zátah.
Jelen evropský je majestátní zvíře, které obývá lesy a horské oblasti Evropy, zvláště v severní části kontinentu. Tito jeleni jsou známí svými impozantními parohy, které každoročně shazují a poté jim znovu narůstají. Samci s rozvětvenými parohy se stávají dominantními vůdci svých skupin a zajišťují tak reprodukční úspěch. Laním parohy nikdy nenarůstají. Mládě jelena se nazývá kolouch. Jeleni evropští jsou zvířata noční, aktivní zejména za soumraku a v noci, kdy vyhledávají potravu a provádějí sociální interakce ve svých společenstvích. Jejich zbarvení, typické hnědé s bílými skvrnami, jim pomáhá se skrývat v lesním prostředí. Jeleni evropští jsou důležitou součástí ekosystémů, kde působí jako klíčoví přizpůsobiví býložravci, kteří ovlivňují rozložení rostlin a dalších organismů v lesních a horských oblastech.
Zajíc žije téměř na celém světě. Nejvíce mu vyhovují nížiny a pahorkatiny v teplých oblastech, kde se střídá úrodné pole s malými lesíky. Délka těla zajíce i zaječice je 60 až 80 cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11 cm. Hmotnost zajíce je 3,5 až 7 kg. Ze smyslů je výborně vyvinutý sluch a na kratší vzdálenost je velmi dobrý i čich. Zrak je slabší, zpozoruje jen pohyb. Zajíc žije samotářsky. Při pasení se pohybuje velmi pomalu, hopsá a tichounce si mumlá. Často panáčkuje a sleduje okolí. Při vyrušení se zachraňuje rychlým během. Dokáže vyvinout rychlost až 60 km za hodinu. Dokonce umí bleskově změnit směr, kličkuje a jeho odskoky bývají až 7 m dlouhé. Potravou jsou mu zemědělské plodiny, trávy, plevele, letorosty keřů a stromů. Rád ohlodává i kůru stromků. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života.
Ptakoještěři či pterosauři ("okřídlení ještěři") jsou vyhynulí druhohorní plazi, první obratlovci v historii Země, kteří byli schopni aktivního letu. Existovali po dobu nejméně 160 milionů let a stali se velmi úspěšnými létajícími formami obratlovců. Ptakoještěři žili zhruba před 245 miliony let. Obří ptakoještěr s rozpětím křídel kolem 12 metrů a odhadovanou hmotností přes 500 kilogramů byl objeven v Rumunsku. V současnosti paleontologové předpokládají, že předkové ptakoještěrů byli původně hmyzožraví a v průběhu evoluce jejich potomci postupně přecházeli na piscivorii (pojídání ryb) a obecněji karnivorii (pojídání suchozemských obratlovců). Ptakoještěři patří k nejpopulárnějším pravěkým tvorům, spolu s dinosaury, mamuty, trilobity apod. Obdivována je zejména jejich schopnost aktivního letu, kterou předstihli ptáky o desítky milionů let. Zkoumají se také různé možnosti využití jejich anatomie v současném leteckém inženýrství.
Otakárek fenyklový je denní motýl z čeledi otakárkovití (Papilionidae). Patří mezi nejkrásnější a největší denní motýly ČR (rozpětí křídel dosahuje velikosti 7–9 cm, přičemž délka předního křídla zpravidla činí 40–50 mm). Obývá rozsáhlé oblasti Evropy, Asie i Severní Ameriky. Nejčastěji se vyskytuje na loukách a lesních světlinách, ale i v horách a zahradách, kde samičky často kladou vajíčka. V poledne jich můžeme spatřit více na vyvýšeném místě v okolí.
Netopýři jsou jedinými savci, kteří dokáží skutečně aktivně létat. Jejich přední končetiny jsou přeměněny na křídla, která jsou pokryta kůží a napínacím svalstvem. Netopýři jsou aktivní především v noci a spoléhají se převážně na echolokaci, což jim umožňuje lokalizovat kořist a navigovat ve tmě. Tato rozmanitá skupina zahrnuje mnoho druhů s různými velikostmi, životními strategiemi a preferencemi ohledně potravy. Někteří netopýři se živí hmyzem, jiní zase nektarem, plody nebo dokonce rybami. V některých kulturách jsou netopýři považováni za symbol štěstí, zatímco v jiných se k nim vážou mýty a pověsti. Důležitou roli hrají netopýři i v ekosystémech jako odbourávači škodlivých hmyzů, a mohou tak přispívat k udržení biologické rovnováhy. I přesto, že jsou často spojováni s temnotou a mystériem, jsou neocenitelnými tvory v přírodě s klíčovým významem pro ekosystémy, ve kterých žijí.
Otakárek fenyklový je denní motýl z čeledi otakárkovití (Papilionidae). Patří mezi nejkrásnější a největší denní motýly ČR (rozpětí křídel dosahuje velikosti 7–9 cm, přičemž délka předního křídla zpravidla činí 40–50 mm). Obývá rozsáhlé oblasti Evropy, Asie i Severní Ameriky. Nejčastěji se vyskytuje na loukách a lesních světlinách, ale i v horách a zahradách, kde samičky často kladou vajíčka. V poledne jich můžeme spatřit více na vyvýšeném místě v okolí.
Ježek západní je malý savec s bodlinami, který se vyskytuje v Evropě, včetně západní a střední Evropy, a také v západní Asii. Jedná se o nočního tvora, který se většinu dne ukrývá a v noci vyhledává potravu. Ježci jsou obecně plachí a vyhýbají se lidské přítomnosti, ale mohou být často spatřeni večer nebo brzy ráno, kdy se pohybují ve svém teritoriu. Ježek západní je všežravec, který se živí různými druhy potravy, včetně hmyzu, larv, žížal, malých obratlovců, ale také ovoce, bobulí, hub a semínek. Tělo ježka je pokryto bodlinami, které slouží jako ochrana před predátory. Když je ohrožen, ježek se svine do klubíčka a bodliny mu poskytují ochranu před útokem. Má i další obranné mechanismy, jako je chrapot, který vydává, když se cítí ohrožen, a který může odradit predátory.
Rys ostrovid je středně velká šelma, patřící do čeledi kočkovitých. Jedná se o elegantního dravce s krásnou srstí, která může mít různé odstíny od šedé po žlutohnědou, s charakteristickými tmavými skvrnami a proužky. Rys ostrovid se vyznačuje krátkýma, zakulacenýma ušima, která jsou ozdobena dlouhými chlupy. Rys má krátký ocas. Tento rys je známý svou šikovností a obratností při lovu, což mu umožňuje lovit menší savce a ptáky. Rys ostrovid je schopen skočit výš než 3 metry a běžet rychlostí až 60 km/h. Je to noční lovec, který je aktivní hlavně za soumraku a v noci, kdy využívá svůj vynikající zrak a sluch k nalezení potravy. Rys ostrovid je tichý a nenápadný, což mu pomáhá při lovu, ale také při vyhýbání se predátorům. Ve volné přírodě se rys ostrovid dožívá 10 až 15 let.
Rotvajler je německé psí plemeno molossoidního typu. Bylo využíváno jako válečné plemeno. Své jméno ale získalo až mnohem později díky městu Rottweil na jihozápadě Německa, kde bylo hojně využíváno jako tzv. řeznické plemen, tedy k nahánění skotu na trh. Tito psi jsou houževnatí a dobře cvičitelní. Chovají se především jako společenští a hlídací psi, využívají je ale i policejní složky a armáda. Patří mezi klidná a inteligentní plemena s velkou mírou možné socializace a tolerance vůči okolí. Rotvajleři i přes zažitý názor nejsou zlí a „drsní“ psi, protože pes se stane zlým a drsným pouze v případě, že není svým pánem dobře veden. Rotvajler je vlídný, přátelský a miluje děti, ale většinou pouze děti svojí rodiny, je velmi oddaný, poslušný a rád pracuje. Jeho zjev prozrazuje rozhodnost, chování je sebejisté, nebojácné a pes je pevných nervů. Na své okolí reaguje s velikou pozorností.
Jak již název tohoto druhu prasete napovídá, jedná se o prase pocházející z Vietnamu. Chová se však nejen ve Vietnamu, ale ve všech částech jihovýchodní Asie. Vietnamské svislobřiché prase se ve Vietnamu nejčastěji chová v černém nebo šedém zbarvení. Prasata mají nízké nohy, válcovitý trup s objemným břichem, které se v dospělosti dotýká země. Hmotnost dospělých prasat se pohybuje od 50 do 60 kg, výška v kohoutku u čistokrevných prasat nepřesahuje 45 cm. Jako většina domácích prasat je i vietnamské svislobřiché prase všežravé, ve Vietnamu ho krmí především vodními rostlinami, zbytky při sklizni rýže a banánů. Březost trvá 110 dní, nebo, jak říkají Vietnamci, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Ve vrhu bývá 8-12 selat, která už po deseti dnech od narození začínají přecházet na pevnou potravu, ale mateřské mléko sají nejméně do šestého týdne života. Odstavují se ve věku 6-8 týdnů. V dobré péči se vietnamské prase dožije až dvaceti let, většinou ale v rozmezí deseti až patnácti let.
Los evropský je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Los byl v Českých zemích vyhuben už v průběhu středověku. Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami. Vzhledem ke své velikosti zkonzumuje až 50 kilogramů potravy denně a proto je zřejmé, že musí za potravou migrovat. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě – nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h. Dobře plavou. Paroží losího býka může vážit až 60 kg a dosáhnout rozpětí 250 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Doba březosti samice je okolo 36 týdnů; samice rodí jedno až tři mláďata, která kojí asi čtyři měsíce. Dožívají se až 20 let.
Přiznejme si, že skákat z jednoho skalního útesu na druhý, není dobrodružství, na které by si trouflo každé zvíře. Taková horská koza s tím ale nemá sebemenší problém. Horské kozy nejsou pravé kozy, ale jsou to jejich blízcí příbuzní. Jsou známé tím, že prokazují šplhací schopnosti, které ostatní zvířata, včetně většiny lidí, nechávají daleko pod sebou. Jsou sice co se týče své váhy mohutné, ale taktéž hbité a dokáží skočit téměř 12 metrů na jeden zátah.
Jelen evropský je majestátní zvíře, které obývá lesy a horské oblasti Evropy, zvláště v severní části kontinentu. Tito jeleni jsou známí svými impozantními parohy, které každoročně shazují a poté jim znovu narůstají. Samci s rozvětvenými parohy se stávají dominantními vůdci svých skupin a zajišťují tak reprodukční úspěch. Laním parohy nikdy nenarůstají. Mládě jelena se nazývá kolouch. Jeleni evropští jsou zvířata noční, aktivní zejména za soumraku a v noci, kdy vyhledávají potravu a provádějí sociální interakce ve svých společenstvích. Jejich zbarvení, typické hnědé s bílými skvrnami, jim pomáhá se skrývat v lesním prostředí. Jeleni evropští jsou důležitou součástí ekosystémů, kde působí jako klíčoví přizpůsobiví býložravci, kteří ovlivňují rozložení rostlin a dalších organismů v lesních a horských oblastech.
Zajíc žije téměř na celém světě. Nejvíce mu vyhovují nížiny a pahorkatiny v teplých oblastech, kde se střídá úrodné pole s malými lesíky. Délka těla zajíce i zaječice je 60 až 80 cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11 cm. Hmotnost zajíce je 3,5 až 7 kg. Ze smyslů je výborně vyvinutý sluch a na kratší vzdálenost je velmi dobrý i čich. Zrak je slabší, zpozoruje jen pohyb. Zajíc žije samotářsky. Při pasení se pohybuje velmi pomalu, hopsá a tichounce si mumlá. Často panáčkuje a sleduje okolí. Při vyrušení se zachraňuje rychlým během. Dokáže vyvinout rychlost až 60 km za hodinu. Dokonce umí bleskově změnit směr, kličkuje a jeho odskoky bývají až 7 m dlouhé. Potravou jsou mu zemědělské plodiny, trávy, plevele, letorosty keřů a stromů. Rád ohlodává i kůru stromků. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života.
Ptakoještěři či pterosauři ("okřídlení ještěři") jsou vyhynulí druhohorní plazi, první obratlovci v historii Země, kteří byli schopni aktivního letu. Existovali po dobu nejméně 160 milionů let a stali se velmi úspěšnými létajícími formami obratlovců. Ptakoještěři žili zhruba před 245 miliony let. Obří ptakoještěr s rozpětím křídel kolem 12 metrů a odhadovanou hmotností přes 500 kilogramů byl objeven v Rumunsku. V současnosti paleontologové předpokládají, že předkové ptakoještěrů byli původně hmyzožraví a v průběhu evoluce jejich potomci postupně přecházeli na piscivorii (pojídání ryb) a obecněji karnivorii (pojídání suchozemských obratlovců). Ptakoještěři patří k nejpopulárnějším pravěkým tvorům, spolu s dinosaury, mamuty, trilobity apod. Obdivována je zejména jejich schopnost aktivního letu, kterou předstihli ptáky o desítky milionů let. Zkoumají se také různé možnosti využití jejich anatomie v současném leteckém inženýrství.
Otakárek fenyklový je denní motýl z čeledi otakárkovití (Papilionidae). Patří mezi nejkrásnější a největší denní motýly ČR (rozpětí křídel dosahuje velikosti 7–9 cm, přičemž délka předního křídla zpravidla činí 40–50 mm). Obývá rozsáhlé oblasti Evropy, Asie i Severní Ameriky. Nejčastěji se vyskytuje na loukách a lesních světlinách, ale i v horách a zahradách, kde samičky často kladou vajíčka. V poledne jich můžeme spatřit více na vyvýšeném místě v okolí.
Netopýři jsou jedinými savci, kteří dokáží skutečně aktivně létat. Jejich přední končetiny jsou přeměněny na křídla, která jsou pokryta kůží a napínacím svalstvem. Netopýři jsou aktivní především v noci a spoléhají se převážně na echolokaci, což jim umožňuje lokalizovat kořist a navigovat ve tmě. Tato rozmanitá skupina zahrnuje mnoho druhů s různými velikostmi, životními strategiemi a preferencemi ohledně potravy. Někteří netopýři se živí hmyzem, jiní zase nektarem, plody nebo dokonce rybami. V některých kulturách jsou netopýři považováni za symbol štěstí, zatímco v jiných se k nim vážou mýty a pověsti. Důležitou roli hrají netopýři i v ekosystémech jako odbourávači škodlivých hmyzů, a mohou tak přispívat k udržení biologické rovnováhy. I přesto, že jsou často spojováni s temnotou a mystériem, jsou neocenitelnými tvory v přírodě s klíčovým významem pro ekosystémy, ve kterých žijí.
Otakárek fenyklový je denní motýl z čeledi otakárkovití (Papilionidae). Patří mezi nejkrásnější a největší denní motýly ČR (rozpětí křídel dosahuje velikosti 7–9 cm, přičemž délka předního křídla zpravidla činí 40–50 mm). Obývá rozsáhlé oblasti Evropy, Asie i Severní Ameriky. Nejčastěji se vyskytuje na loukách a lesních světlinách, ale i v horách a zahradách, kde samičky často kladou vajíčka. V poledne jich můžeme spatřit více na vyvýšeném místě v okolí.
Ježek západní je malý savec s bodlinami, který se vyskytuje v Evropě, včetně západní a střední Evropy, a také v západní Asii. Jedná se o nočního tvora, který se většinu dne ukrývá a v noci vyhledává potravu. Ježci jsou obecně plachí a vyhýbají se lidské přítomnosti, ale mohou být často spatřeni večer nebo brzy ráno, kdy se pohybují ve svém teritoriu. Ježek západní je všežravec, který se živí různými druhy potravy, včetně hmyzu, larv, žížal, malých obratlovců, ale také ovoce, bobulí, hub a semínek. Tělo ježka je pokryto bodlinami, které slouží jako ochrana před predátory. Když je ohrožen, ježek se svine do klubíčka a bodliny mu poskytují ochranu před útokem. Má i další obranné mechanismy, jako je chrapot, který vydává, když se cítí ohrožen, a který může odradit predátory.
Rys ostrovid je středně velká šelma, patřící do čeledi kočkovitých. Jedná se o elegantního dravce s krásnou srstí, která může mít různé odstíny od šedé po žlutohnědou, s charakteristickými tmavými skvrnami a proužky. Rys ostrovid se vyznačuje krátkýma, zakulacenýma ušima, která jsou ozdobena dlouhými chlupy. Rys má krátký ocas. Tento rys je známý svou šikovností a obratností při lovu, což mu umožňuje lovit menší savce a ptáky. Rys ostrovid je schopen skočit výš než 3 metry a běžet rychlostí až 60 km/h. Je to noční lovec, který je aktivní hlavně za soumraku a v noci, kdy využívá svůj vynikající zrak a sluch k nalezení potravy. Rys ostrovid je tichý a nenápadný, což mu pomáhá při lovu, ale také při vyhýbání se predátorům. Ve volné přírodě se rys ostrovid dožívá 10 až 15 let.
Rotvajler je německé psí plemeno molossoidního typu. Bylo využíváno jako válečné plemeno. Své jméno ale získalo až mnohem později díky městu Rottweil na jihozápadě Německa, kde bylo hojně využíváno jako tzv. řeznické plemen, tedy k nahánění skotu na trh. Tito psi jsou houževnatí a dobře cvičitelní. Chovají se především jako společenští a hlídací psi, využívají je ale i policejní složky a armáda. Patří mezi klidná a inteligentní plemena s velkou mírou možné socializace a tolerance vůči okolí. Rotvajleři i přes zažitý názor nejsou zlí a „drsní“ psi, protože pes se stane zlým a drsným pouze v případě, že není svým pánem dobře veden. Rotvajler je vlídný, přátelský a miluje děti, ale většinou pouze děti svojí rodiny, je velmi oddaný, poslušný a rád pracuje. Jeho zjev prozrazuje rozhodnost, chování je sebejisté, nebojácné a pes je pevných nervů. Na své okolí reaguje s velikou pozorností.
Slon africký je savec z řádu chobotnatců, který dorůstá výšky až 4 m. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé „prstíky“ na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti.
Muflon evropský představuje zajímavého zástupce volně žijící zvěře v evropských horách a lesích. Mufloni jsou středně velcí kopytníci. Samci jsou známí svými výraznými, mohutnými rohy, které jsou spirálovitě zatočené. Jejich srst může mít odstíny od světle hnědé po tmavě hnědou až šedou, často s bílým spodkem na břiše. Většinou žijí ve skupinách, kde samci soutěží o dominanci. Mufloni jsou vysoce adaptabilní a dokážou přežít v různých typech prostředí, od skalnatých hor až po lučiny. Jejich přirozená odolnost a schopnost se přizpůsobit různým klimatickým podmínkám přispívají k tomu, že jsou úspěšným druhem ve volné přírodě.
Zajíc žije téměř na celém světě. Nejvíce mu vyhovují nížiny a pahorkatiny v teplých oblastech, kde se střídá úrodné pole s malými lesíky. Délka těla zajíce i zaječice je 60 až 80 cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11 cm. Hmotnost zajíce je 3,5 až 7 kg. Ze smyslů je výborně vyvinutý sluch a na kratší vzdálenost je velmi dobrý i čich. Zrak je slabší, zpozoruje jen pohyb. Zajíc žije samotářsky. Při pasení se pohybuje velmi pomalu, hopsá a tichounce si mumlá. Často panáčkuje a sleduje okolí. Při vyrušení se zachraňuje rychlým během. Dokáže vyvinout rychlost až 60 km za hodinu. Dokonce umí bleskově změnit směr, kličkuje a jeho odskoky bývají až 7 m dlouhé. Potravou jsou mu zemědělské plodiny, trávy, plevele, letorosty keřů a stromů. Rád ohlodává i kůru stromků. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života.
Netopýři jsou jedinými savci, kteří dokáží skutečně aktivně létat. Jejich přední končetiny jsou přeměněny na křídla, která jsou pokryta kůží a napínacím svalstvem. Netopýři jsou aktivní především v noci a spoléhají se převážně na echolokaci, což jim umožňuje lokalizovat kořist a navigovat ve tmě. Tato rozmanitá skupina zahrnuje mnoho druhů s různými velikostmi, životními strategiemi a preferencemi ohledně potravy. Někteří netopýři se živí hmyzem, jiní zase nektarem, plody nebo dokonce rybami. V některých kulturách jsou netopýři považováni za symbol štěstí, zatímco v jiných se k nim vážou mýty a pověsti. Důležitou roli hrají netopýři i v ekosystémech jako odbourávači škodlivých hmyzů, a mohou tak přispívat k udržení biologické rovnováhy. I přesto, že jsou často spojováni s temnotou a mystériem, jsou neocenitelnými tvory v přírodě s klíčovým významem pro ekosystémy, ve kterých žijí.
Adax núbijský je kriticky ohroženým druhem a patří mezi poslední a nervózní antilopy. Jsou jediným přímorožce se šroubovitě zatočenými rohy. Adax (Addax nasomaculatus) původně obýval okrajové části Sahary od východu až po západ. Dnes je – zejména kvůli pytlákům - kriticky ohrožený. V kohoutku dosahují výšky kolem jednoho metru, samci jsou o málo větší než samice. Obě pohlaví mají kroužkované rohy, průměrně 72 cm dlouhé, u samců mohou dosahovat délky až 120 cm, které tvoří u dospělých samic 1,5 – 2, u samců 2,5 – 3 spirály. Hmotnost: 60–125 kg, délka těla: 150–170 cm. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Jsou aktivní v noci, ve dne odpočívají. Adaxové jsou pomalí, krátkonozí běžci a v přírodě proto často padnou za oběť rychlejším predátorům. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Adax núbijský je chován v pěti desítkách evropských zoo. V Česku tento druh chová pět zoologických zahrad: Zoo Dvůr Králové nad Labem, Zoo Hodonín, Zoo Zlín, Zoo Olomouc a Zoo Praha.
Los evropský je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Los byl v Českých zemích vyhuben už v průběhu středověku. Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami. Vzhledem ke své velikosti zkonzumuje až 50 kilogramů potravy denně a proto je zřejmé, že musí za potravou migrovat. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě – nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h. Dobře plavou. Paroží losího býka může vážit až 60 kg a dosáhnout rozpětí 250 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Doba březosti samice je okolo 36 týdnů; samice rodí jedno až tři mláďata, která kojí asi čtyři měsíce. Dožívají se až 20 let.
Tento stromový savec zavalitého těla bývá dlouhý 50 až 60 cm a vážívá 4 až 4,5 kg. Má krátký ocas (5 cm), jeho hlava je oblá s tupým nosem, ušní boltce nemá. Končetiny jsou poměrně slabé, přední jsou téměř dvakrát tak dlouhé jako zadní, všechna chodidla jsou zakončena třemi srostlými prsty se silnými, zahnutými drápy z nichž prostřední je nejdelší (až 7,5 cm). Samice má na hrudi dvě mléčné žlázy. Dlouhý krk obsahuje devět obratlů a je velmi pohyblivý, dovoluje otočit hlavu o více než 180°.
Krocan divoký je nejtěžší hrabavý pták. Samec krocana divokého je velký a těžký pták, měří až 120 cm a váží kolem 10 kg. Má dlouhé nohy a krk, krátká a zakulacená křídla a široký ocas. Hlava a krk jsou lysé, s masitými, červenými laloky a výrůstky na hlavě, bradě a krku. Při vzrušení laloky zduří.
Slon africký je savec z řádu chobotnatců, který dorůstá výšky až 4 m. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé „prstíky“ na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti.
Muflon evropský představuje zajímavého zástupce volně žijící zvěře v evropských horách a lesích. Mufloni jsou středně velcí kopytníci. Samci jsou známí svými výraznými, mohutnými rohy, které jsou spirálovitě zatočené. Jejich srst může mít odstíny od světle hnědé po tmavě hnědou až šedou, často s bílým spodkem na břiše. Většinou žijí ve skupinách, kde samci soutěží o dominanci. Mufloni jsou vysoce adaptabilní a dokážou přežít v různých typech prostředí, od skalnatých hor až po lučiny. Jejich přirozená odolnost a schopnost se přizpůsobit různým klimatickým podmínkám přispívají k tomu, že jsou úspěšným druhem ve volné přírodě.
Zajíc žije téměř na celém světě. Nejvíce mu vyhovují nížiny a pahorkatiny v teplých oblastech, kde se střídá úrodné pole s malými lesíky. Délka těla zajíce i zaječice je 60 až 80 cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11 cm. Hmotnost zajíce je 3,5 až 7 kg. Ze smyslů je výborně vyvinutý sluch a na kratší vzdálenost je velmi dobrý i čich. Zrak je slabší, zpozoruje jen pohyb. Zajíc žije samotářsky. Při pasení se pohybuje velmi pomalu, hopsá a tichounce si mumlá. Často panáčkuje a sleduje okolí. Při vyrušení se zachraňuje rychlým během. Dokáže vyvinout rychlost až 60 km za hodinu. Dokonce umí bleskově změnit směr, kličkuje a jeho odskoky bývají až 7 m dlouhé. Potravou jsou mu zemědělské plodiny, trávy, plevele, letorosty keřů a stromů. Rád ohlodává i kůru stromků. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života.
Netopýři jsou jedinými savci, kteří dokáží skutečně aktivně létat. Jejich přední končetiny jsou přeměněny na křídla, která jsou pokryta kůží a napínacím svalstvem. Netopýři jsou aktivní především v noci a spoléhají se převážně na echolokaci, což jim umožňuje lokalizovat kořist a navigovat ve tmě. Tato rozmanitá skupina zahrnuje mnoho druhů s různými velikostmi, životními strategiemi a preferencemi ohledně potravy. Někteří netopýři se živí hmyzem, jiní zase nektarem, plody nebo dokonce rybami. V některých kulturách jsou netopýři považováni za symbol štěstí, zatímco v jiných se k nim vážou mýty a pověsti. Důležitou roli hrají netopýři i v ekosystémech jako odbourávači škodlivých hmyzů, a mohou tak přispívat k udržení biologické rovnováhy. I přesto, že jsou často spojováni s temnotou a mystériem, jsou neocenitelnými tvory v přírodě s klíčovým významem pro ekosystémy, ve kterých žijí.
Adax núbijský je kriticky ohroženým druhem a patří mezi poslední a nervózní antilopy. Jsou jediným přímorožce se šroubovitě zatočenými rohy. Adax (Addax nasomaculatus) původně obýval okrajové části Sahary od východu až po západ. Dnes je – zejména kvůli pytlákům - kriticky ohrožený. V kohoutku dosahují výšky kolem jednoho metru, samci jsou o málo větší než samice. Obě pohlaví mají kroužkované rohy, průměrně 72 cm dlouhé, u samců mohou dosahovat délky až 120 cm, které tvoří u dospělých samic 1,5 – 2, u samců 2,5 – 3 spirály. Hmotnost: 60–125 kg, délka těla: 150–170 cm. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Jsou aktivní v noci, ve dne odpočívají. Adaxové jsou pomalí, krátkonozí běžci a v přírodě proto často padnou za oběť rychlejším predátorům. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Adax núbijský je chován v pěti desítkách evropských zoo. V Česku tento druh chová pět zoologických zahrad: Zoo Dvůr Králové nad Labem, Zoo Hodonín, Zoo Zlín, Zoo Olomouc a Zoo Praha.
Los evropský je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Los byl v Českých zemích vyhuben už v průběhu středověku. Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami. Vzhledem ke své velikosti zkonzumuje až 50 kilogramů potravy denně a proto je zřejmé, že musí za potravou migrovat. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě – nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h. Dobře plavou. Paroží losího býka může vážit až 60 kg a dosáhnout rozpětí 250 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Doba březosti samice je okolo 36 týdnů; samice rodí jedno až tři mláďata, která kojí asi čtyři měsíce. Dožívají se až 20 let.
Tento stromový savec zavalitého těla bývá dlouhý 50 až 60 cm a vážívá 4 až 4,5 kg. Má krátký ocas (5 cm), jeho hlava je oblá s tupým nosem, ušní boltce nemá. Končetiny jsou poměrně slabé, přední jsou téměř dvakrát tak dlouhé jako zadní, všechna chodidla jsou zakončena třemi srostlými prsty se silnými, zahnutými drápy z nichž prostřední je nejdelší (až 7,5 cm). Samice má na hrudi dvě mléčné žlázy. Dlouhý krk obsahuje devět obratlů a je velmi pohyblivý, dovoluje otočit hlavu o více než 180°.
Krocan divoký je nejtěžší hrabavý pták. Samec krocana divokého je velký a těžký pták, měří až 120 cm a váží kolem 10 kg. Má dlouhé nohy a krk, krátká a zakulacená křídla a široký ocas. Hlava a krk jsou lysé, s masitými, červenými laloky a výrůstky na hlavě, bradě a krku. Při vzrušení laloky zduří.
Slon africký je savec z řádu chobotnatců, který dorůstá výšky až 4 m. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé „prstíky“ na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Mládě se většinou rodí jedno po 22 měsíční březosti.
Muflon evropský představuje zajímavého zástupce volně žijící zvěře v evropských horách a lesích. Mufloni jsou středně velcí kopytníci. Samci jsou známí svými výraznými, mohutnými rohy, které jsou spirálovitě zatočené. Jejich srst může mít odstíny od světle hnědé po tmavě hnědou až šedou, často s bílým spodkem na břiše. Většinou žijí ve skupinách, kde samci soutěží o dominanci. Mufloni jsou vysoce adaptabilní a dokážou přežít v různých typech prostředí, od skalnatých hor až po lučiny. Jejich přirozená odolnost a schopnost se přizpůsobit různým klimatickým podmínkám přispívají k tomu, že jsou úspěšným druhem ve volné přírodě.