Lama alpaka, původem z And, je oceňované hospodářské zvíře i přátelský společník. Své místo našlo v podhorských oblastech Jižní Ameriky, kde se stalo nedílnou součástí života tamních komunit. Alpaky jsou známé svou jemnou vlnou, která je ceněna pro svoji měkkost a tepelné vlastnosti. Tyto zvířata jsou také ekonomicky významná pro své maso a vlnu, což přispívá k obživě mnoha lidí v oblastech And. Díky své přátelské povaze a schopnosti adaptace na různé podmínky se staly alpaky oblíbenými zvířaty po celém světě. Jsou také ceněny pro svou odolnost vůči vysokohorskému prostředí a schopností přežít v extrémních podmínkách. Pro mnohé komunity v Andách jsou alpaky nejen zdrojem obživy, ale také součástí kulturní identity a tradic.
Ježek západní je až 31 cm velký a až 1300 g vážící hmyzožravec, který svými rozměry patří k největším hmyzožravcům v Evropě. Je o něco větší než ježek východní. Srst, která pokrývá nohy, břicho, hrdlo, krk a část hlavy, je řídká a hrubá, na bocích hnědá, na břiše světlá s podélnou hnědou skvrnou. Skvrna je u mladých nebo starých jedinců méně výrazná. Typicky zbarvená je srst hlavy, resp. obličejové masky: na světlé hlavě má tmavohnědý pruh tvarovaný do písmene V – táhne se od čenichu k očím a tvoří ježkovi západnímu tzv. brýle. Hřbet a boky kryje 7000–8000 bodlin, které jsou 2–3 cm dlouhé, stejnoměrně tmavo-bílé pruhované a pravidelně uspořádané, „učesané“ jedním směrem – dozadu. Ze smyslů má nejlépe vyvinutý čich, cítí i potravu žijící v zemi. Kromě čichových buněk v čenichu má funkční přídatný čichový orgán na horním patře v ústní dutině, tzv. Jacobsonův orgán. Na konci čenichu má hmatové vousy. Kromě čichu mu v orientaci nejvíce pomáhá sluch. Vidí špatně ve dne i v noci.
Jeho původní domovinou je Indie a Srí Lanka, kde se nejčastěji zdržují v listnatých lesích, křovinách, ale i v travnatých porostech. Pávi bývají volně chováni v zámeckých parcích a zoologických zahradách. Páv je národním ptákem Indie. Samec páva korunkatého má hlavu, krk a břicho modře zbarvené. Peří na zádech je zelenohnědé a křídla jsou hnědá a černě pruhovaná. „Ocas“ pávů ve skutečnosti není pravý ocas, ale jsou to velmi prodloužené vrchní krovky ocasní, které tvoří tzv. „vlečku“. Na konci každého pera vlečky se nachází „paví oko“. Samci mohou měřit i s vlečkou přes 2 metry. Samci i samice mají na hlavě několika centimetrovou korunku. I pávice mohou v případě ohrožení roztáhnout své ocasní krovky, ty jsou ovšem mnohem menší než u kohouta. Samice snášejí 4–8 světlehnědých vajec. Mláďata se líhnou po 28 dnech. Samice se o svá kuřata stará sama. Pávi se mohou dožít věku až patnácti let.
Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg. Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, podobně jako pes. Svůj revír v okruhu 6–8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz. Složení potravy je silně závislé na místních podmínkách. V přepočtu na myši spotřebuje 15 až 20 myší denně. Liška obecná je podle myslivců přemnoženou zvěří a je dosud povolen její celoroční odstřel.
Dospělí samci jsou typičtí vybarvením. Obličej a sedací mozoly mají výrazně modré, červené a fialové zbarvení. To slouží v pralese jako signál pro ostatní členy tlupy. Samec má také dlouhé, silné špičáky. Samice a mláďata mandrila jsou mnohem nenápadnější než vzrostlí samci. Mladí mandrilové obojího pohlaví mají stejné zbarvení jako samice. Samci dosáhnou svého úplného vybarvení teprve v pěti až šesti letech, až když jsou pohlavně dospělí. Velikost: délka těla 70–95 cm, délka ocasu: 7–19 cm, hmotnost: samci až 20–30 kg, samice 10–15 kg. Živí se rostlinnou i živočišnou potravou. Z rostlinné převažují plody, ale také listy, semena, ořechy, výhonky, manioky nebo plody olejníku. Z živočišné potravy převažují bezobratlí, ryby a krabi. Pojídá také ptáky a jejich vejce.
Netopýři jsou jedinými savci, kteří dokáží skutečně aktivně létat. Jejich přední končetiny jsou přeměněny na křídla, která jsou pokryta kůží a napínacím svalstvem. Netopýři jsou aktivní především v noci a spoléhají se převážně na echolokaci, což jim umožňuje lokalizovat kořist a navigovat ve tmě. Tato rozmanitá skupina zahrnuje mnoho druhů s různými velikostmi, životními strategiemi a preferencemi ohledně potravy. Někteří netopýři se živí hmyzem, jiní zase nektarem, plody nebo dokonce rybami. V některých kulturách jsou netopýři považováni za symbol štěstí, zatímco v jiných se k nim vážou mýty a pověsti. Důležitou roli hrají netopýři i v ekosystémech jako odbourávači škodlivých hmyzů, a mohou tak přispívat k udržení biologické rovnováhy. I přesto, že jsou často spojováni s temnotou a mystériem, jsou neocenitelnými tvory v přírodě s klíčovým významem pro ekosystémy, ve kterých žijí.
Mravenečník velký je suchozemský savec obývající lesy a tropické oblasti Střední a Jižní Ameriky. Tento druh je známý svým charakteristickým vzhledem, včetně dlouhého a štíhlého těla, dlouhého ocasu a dlouhého čenichu, který používá k vyhledávání termitů a mravenců, které jsou jeho hlavní potravou. Mravenečník velký má dlouhý jazyk, kterým dokáže proniknout do hnízd termitů a mravenců a vytáhnout potravu. Mravenečník velký měří až 60 cm a má až 12,5 mm široký jazyk. Při lovu potravy jazyk pokrývá lepkavá slina, která zachycuje drobný hmyz.
Krokodýl nilský je impozantní tvor. Patří mezi největší a nejagresivnější druhy krokodýlů. Největší jedinci měří kolem 6 m, váží až 1000 kg a dokážou ulovit i žirafu. Vyskytuje se na většině území Afriky a v Izraeli. Pro svou kůži i maso je chován na krokodýlích farmách po celém světě. Krokodýl nilský je výlučně masožravý. Menší kořist krokodýl usmrtí stiskem čelistí, větší savce obvykle uchopí za přední končetinu nebo za čenich, stáhne pod hladinu a utopí. Po páření, které probíhá ve vodě, si samice na břehu vyhrabe jámu, hlubokou asi 50–80 cm, do které může položit až 100 vajec (nejméně asi okolo 20–25). Vejce mají oválný tvar a měří asi 8 x 6 cm. Po nakladení samice jámu s vejci zahrabává. Vlhká rostlinná hmota hnije a uvolňuje potřebné teplo. Inkubace zpravidla trvá 85–95 dnů. Po celou dobu inkubace samice snůšku obvykle hlídá před predátory, přesto mnoho vajec padne za oběť dravým ptákům, čápům marabu, varanům nilským, hyenám. Po vylíhnutí mláďata přivolávají matku kvákavými zvuky. Samice mláďatům pomáhá vyhrabat se z jámy a často je v tlamě odnáší do vody, kde je nějakou dobu (1–5 měsíců) hlídá. Délka života je v přírodě kolem 50 a v zajetí až 80 let.
Slon africký je savec z řádu chobotnatců, který dorůstá výšky až 4 m. Slony můžeme najít v deštných lesích, na savanách a vystupují až do horských oblastí do 5000 m n. m. Sloni jsou poměrně přizpůsobiví – důležité je pro ně jen dostatek potravy a vody v teritoriu. Mezi charakteristické znaky patří dva citlivé „prstíky“ na konci citlivého chobotu, který slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Dalším výrazným znakem jsou obrovské silně prokrvené ušní boltce na jeho velké hlavě, pomocí nichž ztrácí mnoho přebytečného tepla, a předchází tak přehřátí během horkých afrických dní. Afričtí sloni jsou společenská zvířata a drží se pohromadě ve vysoce organizovaných skupinách tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Sloni jsou býložravá zvířata. Jejich jídelníček závisí přímo na tom, kde se zrovna jedinec nachází. Všichni ale musí denně spořádat až 225 kg potravy. Takto velké množství potravy musí požírat 15 až 18 hodin denně. Z toho jim zbudou jen přibližně 4 hodiny denně na spánek. Potrava navíc není v těle dobře zpracovávaná a zužitkuje se jen z 35–40 %, takže slon vyprodukuje denně až 180 kg trusu a 40–60 litrů moči. Mládě se většinou rodí jedno po 22měsíční březosti. Na následky lidského hyenismu ročně ubývá asi 8 % slonů. Nejenže lovci zabíjejí dospělé, leckdy rekordně staré a velké slony, ale spolu s nimi umírají i jejich osiřelá mláďata.V přírodě se sloni dožívají 65–70 let.